Anestezie

Anestezie představuje umělé uspání pacienta (celková anestezie) nebo znecitlivění určité části jeho těla (lokální anestezie) za účelem usnadnění nebo umožnění průběhu bolestivého lékařského zákroku.

• Celková anestezie působí na centrální nervovou soustavu.
• Místní anestezie působí na periferní nervy. 

Při invazivním léčebném zákroku lidé odjakživa trpěli bolestí i přes různé snahy bolest potlačit. Pacienti i chirurgové s bolestí počítali jako s nevyhnutelným zlem. Bolest je „dobrý sluha", dokáže upozornit, že v těle není něco v pořádku, ale stane se „zlým pánem" poté, co splní svou signální úlohu. Pak začne škodit a je třeba ji léčit. 

Anestetikum je látka, obyčejně uměle vyrobená, která má však velmi podobnou molekulární strukturu jako některé přírodní drogy. Synteticky vyrobená anestetika jsou však upravená tak, aby bylo minimalizováno riziko vzniku závislosti na tuto látku a její použití bylo pro pacienta naprosto bezpečné. Aplikované anestetikum se brzy po podání naváže na nervová zakončení a přechodně zablokuje přenos nervového vzruchu do mozku, takže zabrání vnímání bolesti. Podle druhu anestezie, koncentrace a množství anestetika je délka působení od několika minut po 2 - 3 hodiny.

Historie

Prvopočátky anesteziologie spadají do starověku. V Egyptě a Sýrii používali lékaři odvary z opia a mandragory k potlačení bolesti.

První celkové anestetikum - éter - se zrodilo v Evropě, v roce 1540 ho syntetizoval pruský botanik Valerius Cordus. Anglický fyzik Michael Faraday popsal v roce 1818 dusledky vdechování éteru. Inhalace v té době sloužila jako kratochvilná atrakce, s níž kočovní „profesoři" jezdili od města k městu. Tak se éter dostal i do Ameriky, kde s ním v první polovině 19. století začal experimentovat William Thomas Green Morton, jenž se snažil nalézt metodu tlumení bolesti při stomatologických zákrocích. Dnes se Morton považuje za otce celkové anestezie.

Již staří Inkové věděli o stimulačním a znecitlivujícím účinku kokových listu. Tehdejší chirurgové provádějící trepanace lebek tyto listy žvýkali a plivali prý sliny do ran pacientu. Užitek měli oba, chirurg pro jejich stimulující účinek, pacient pro jejich znecitlivující účinek. Německý lékárník Albert Niemann (na obrázku) z kokových listů v roce 1860 izoloval kokain.

Za objevitele místní anestezie je považován rakouský oftalmolog Carl Koller, který ve druhé polovině 19. století. potvrdil a zpopularizoval znecitlivující účinky kokainu. Při experimentech, které prováděl se svým přítelem Sigmundem Freudem, si totiž náhodou olízl prsty, na nichž mu ulpěla špetka tohoto bílého prášku.

Toxicita, krátkodobý účinek, vysoká cena a snadný vznik závislosti na kokain vedly k hledání bezpečnějších látek. Byl vytvořen procain, první syntetické místní anestetikum, a krátce nato pak byla vytvořena další anestetika. Všechna však stále měla jen nedlouhý účinek. Ve 20. letech 20. století byl vytvořen tetracain, který působil déle, ale byl velmi toxický. 

V roce 1943 byl syntetizován lidocain. Po registraci uvedla toto první místní anestetikum na trh švédská firma Astra v roce 1949 pod názvem Xylocain. Přípravek nevyvolával alergie jako procain a nebyl toxický jako tetracain, jeho účinek však nebyl o mnoho silnější ani delší než účinek procainu. 

Vývoj pokračoval, byl vytvořen mepivacain a bupivacain, který se pro svuj spolehlivý účinek stal standardním a nejužívanějším dlouhodobě pusobícím místním anestetikem. Kardiotoxicita dlouhodobě pusobících místních anestetik bupivacainu vedla k hledání nových bezpečnějších látek. Začátkem 80. let vznikl ropivacain. 

Místní anestetika

V léčbě bolesti hrají velmi významnou roli místní anestetika. Jedná se o látky, které přechodně blokují vznik a vedení vzruchu ve vzrušivých tkáních a neovlivňují přitom vědomí. Užívají se již déle než sto let.

Lokální anestezie působí v místě podání a v jeho blízkém okolí. Můžeme ji rozdělit na:

• Povrchová anestezie ve formě gelu nebo spreje spočívá v aplikaci anestetika vatovou tyčinkou na místo, které je třeba znecitlivět. Užívány jsou anestetika amidového typu, výjimečně kokain.
• Infiltrační anestezie se již aplikuje pomocí sterilní injekční stříkačky a jehly.
• Svodná anestezie se aplikuje do blízkosti hlavního nervu, takže po správném podání znecitliví určitou oblast.

Existují dvě skupiny lokálních anestetik - esterové a amidové. Kokain patří do první z nich. Principem lokálně anestetického účinku je u všech zástupců obou skupin napěťová blokáda sodíkových kanálů nervových axonů, čímž se zamezí elektrickému průchodu vzruchu skrze neurony. Axon je výběžek neuronu (nervové buňky), který vede nervové vzruchy od buňky.

Do některých anestetik se také přidává adrenalin, který způsobí stažení cév v místě podání, tím se sníží rychlost odplavování anestetika krevním systémem a prodlouží se délka působení. Adrenalin stažením cév také sníží případné krvácení.

Místní anestetika jsou bezpečné látky, pokud se podávají správně a v doporučených dávkách, i když vždy muže dojít ke komplikacím a k nežádoucím reakcím. Alergie na místní anestetika jsou vzácné, představují méně než 1 % všech nežádoucích reakcí. Od alergických reakcí je třeba odlišit mnohem častější toxické reakce. Místní anestetika ovlivňují i hladké svaly cév, v nižších koncentracích vyvolávají vazokonstrikci. Antibakteriálními účinky místních anestetik lze vysvětlit nízkou četnost infekčních komplikací v souvislosti s technikami místní anestezie.

Anestezie při permanentním make-upu

Místními anestetiky se provádí znecitlivění také při některých kosmetických zákrocích, jakým je například permanentní make-up. Aplikace lokálních anestetik před úkonem i během permanentího make-upu dostatčně snižuje vnímání bolesti.

Přípravky s obsahem místních anestetik používané při permanentním make-upu:

• Xylocain 10% obsahuje účinnou látku lidocain. Vyznačuje rychlým nástupem a středně dlouhým trváním účinku. Má malý vliv na srdeční sval a neovlivňuje srdeční tep. Lidokain je metabolizován v játrech na neaktivní látky, které jsou ledvinami filtrovány z krve. Účinek lidokainu ve formě aerosolu je viditelný během minuty a trvá asi šest minut. 
• Emla (Eutectic Mixture of Local Anaesthetics) je 5% emulze směsi lidocainu a prilocainu. Eutektická směs znamená, že bod tání jednotlivých složek je vyšší než bod tání směsi. Emla se aplikuje ve formě krému nebo náplasti na kuži. pH přípravku je 9,4. Emla účinkuje do hloubky maximálně 5 mm po předchozí době pusobení 90-120 minut. 
• Supracain 4% obsahuje účinnou látku articain a také velmi malé množství adrenalinu, který zamezuje rychlému „odplavení" léčiva z místa podání. Má rychle nastupující a spolehlivý účinek (1-3 min. po aplikaci)  se silným analgetickým působením při dobré tkáňové snášenlivosti.